Akademické mistrovství světa, na které jsme se tuto sezónu soustředili, jako na jeden z vrcholů se nám nevydařilo. Turnaj pro nás začal poměrně slušným zápasem ve skupině proti Brazilcům, kteří nutno říct nebyli nijak excelentní. Tento zápas jsme vyhráli 2:0, ale i tak jsme z něj měli pocit, že se teprve rozehráváme a s výkonem jsme nebyli úplně spokojeni. Druhým soupeřem ve skupině byli hráči Francie, proti kterým jsme nastoupili ve čtvrtek v poledne. Takový důraz na čas zápasu dávám kvůli tomu, že v poledne zde pálí slunce opravdu hodně a to bylo to hlavní, co náš zápas ovlivnilo. Už v průběhu rozcvičky jsem se necítil nějak dobře, nemohl jsem se najednou nějak odrazit, natož sejít s míčem…Podle toho vypadal cel zápas, vyhrály jsme ho sice v tiebreaku, ale žádná přehlídka beach volejbalu to nebyla. Ač jsme ten den už nic nehráli a kromě asi dvouhodinového meetingu jsem mohl hodně odpočívat, do druhého dne jsem se z tohoto úpalu nedostal. Nepříjemné bylo, že v tu dobu teprve začínala hlavní a jediná důležitá část turnaje. V pátek opět v poledne jsme nastoupili proti španělské dvojici, která se vší úctou, podle mě nebyla nic moc. Jelikož jsem se tento zápas cítil znovu dost špatně a nebyl jsem schopný „nějak rozumně ovládat své pohyby, natož údery“, zápas jsme po bitvě prohráli 15:13 v tiebreaku. Touto prohrou jsme si hodně zkomplikovali život a turnaj už pro nás nevypadal tak dobře jako po vítězství ve skupině. Za úspěchem to byla tu dobu dlouhá cesta. Hned v prvním kole oprav jsme dostali bohužel velmi dobrou dvojici z USA. Jak to u Američanů bývá, byli dobří. Naštěstí už se mi povedlo nějak překonat úpal a do zápasu jsem šel už „v plné kondici.“ Zápas s USA jsme začali dobře a asi poprvé na turnaji jsme hráli naši hru, kterou jsme zvyklí předvádět. První set jsme vyhráli a druhý set jsme hráli taky poměrně dobře, jen jsme nevyužili několik možností na „bodovku“ a soupeř toho využil a vyhrál set 21:18. Tiebreak jsme, ani nevím jak, prohráli.
Tak pro nás skončil sen o úspěchu na tomto turnaji, na který jsme rozhodně při lepší konstalaci hvězd měli. Je tu sice hodně kvalitních dvojic, ale se všemi by se dalo hrát a věřím, že i vyhrát.
Upřímně řečeno je to pro nás asi největší zklamání, protože jsme sem přijeli pro úspěch a obětovali jsme tomu opravdu hodně, nejen v přípravě a v tréninku (což je samozřejmost), ale také domácí turnaj FIVB Prague Open na Štvanici. Tím, že jsme vynechali Prahu a nezískali tak potřebné body do žebříčku nasazování do turnajů možná jsme se připravili i o další naše vystoupení na FIVB Grand Slamech. Toto by člověk s nějakým cenným kovem z Akademického mistrovství Světa v kapse určitě nesl líp a viděl by v tom smysl. Takhle je to trochu těžší. Na druhou stranu, prohráli jsme jeden vyrovnaný zápas s USA a další výkony byly poznamenány „zdravotním stavem“, takže to nejde brát jako nějakou herní tragedii, ač i úpal svědčí o jisté nepřipravenosti, to připouštím.
Základ je být pozitivní a jinak než z optimismem to nejde brát – např.: „může to být jen lepší.“ Jen si z toho vezmeme ponaučení a jdeme na další turnaj. Sezóna je ještě dlouhá a jak říkal můj bývalý trenér: „ Zajíci se sčítají až po honu“. My jsme si užili veliký úspěch na mistrovství střední Evropy, tak teď je na řadě někdo jiný…Navíc nejen z beach volejbalu je člověk živ.
V turnaji ještě dále postupují obě ženské dvojice (Markéta Sluková s Kristýnou Kolocovou a Šárká Nakládalová s Martinou Šmídová) a i druhý mužský pár Filip Habr a Roman Kozák, takže přejeme hodně štěstí a úspěchu jim!
Dumi 
Čau Honzo,
jsem zklamán, ale fandit budu dál !!!
Tome, já jsem taky zklamán, ale neboj budu hrát dál, díky za podporu!