Dle pravidel trenér nesmí při utkání zasahovat v plážovém volejbale do hry. Ale i tak velikou měrou zasahuje do celkové činnosti beache.
Ústřední postavení v řízení tréninkového procesu zaujímá trenér. Z popisu systému řízení, složitosti jeho obsahu, z pestré palety řešených úkolů i z náročnosti na tvůrčí přístupy vyplývá šíře požadavků na trenéra, na jeho vlastnosti a schopnosti. Trenérská profese se stává stále náročnější a nároky na trenéra jsou stále širší, hlubší a také specifičtější. přes různorodost požadavků mezi jednotlivými sporty je zřejmé, že existují i některé obecné předpoklady pro trenérskou práci, které více či méně podmiňují její úspěšnost. Dokonce se stále častěji hovoří o trenérském talentu.
Tyto základní předpoklady pro práci trenéra je možné formulovat přibližně takto:
- vztah ke sportu a zejména ke svému sportu se zpravidla odráží v oddanosti trenéra své práci, v odpovědnosti, ve vztahu k lidem, popř. ke konkrétním věkovým skupinám, v celkové aktivitě
- všeobecné i odborné vzdělání patří k nezbytným předpokladům úspěšného zvládnutí náročných úkolů řízení,
- odpovídající zkušenosti, a to jak životní, tak i ze sportovního života, a to vlastního i jiných
- určité vlastnosti a schopnosti charakterizující hlavní rysy osobnosti trenéra, k nimž patří:
- celkový osobností profil, jenž by měl být vzorem, zejména pro mládež, sem je nutné zařadit kromě povahových rysů určitou úroveň tělesné zdatnosti a výkonnosti,
- vysoká úroveň občanské a sportovní morálky (charakter, zásadovost, smysl pro spravedlnost, tolerance, jednání v duchu fair play)
- cílevědomost, houževnatost, samostatnost, rozhodnost
- přizpůsobivost, tvořivost, sociální cítění
Soubor těchto předpokladů vytváří určitý obecný model profilu trenéra, k němuž se ještě často připojují i další předpoklady, vyskytující se u úspěšných trenérů. K nim patří především tendence k vůdcovství (pevný charakter, sebeovládání, dominance), emoční stabilita (odolnost vůči stresům), snaha se prosadit (dosahovat stanovených cílů), smysl pro praxi, organizaci práce apod.
Každý trenér, který působí dlouhodobě ve sportu, se formuje v osobnost se všemi obecnými, ale i individuálními znaky a vyvíjí se v určitý trenérský typ. Typologie trenérů je značně různorodá (podle kritérií), přesto však je možné posuzovat nejčastěji se vyskytující typy v rovině dvou protichůdných pólů, jako autoritářský – demokratický, empirický – vědecký, racionální – živelný apod. Vyhraněné typy se vykytují jen zřídka, ale spíše se projevují formou tendencí, k nimž se každý trenér více či méně přibližuje. Trenérská osobnost je výsledkem jednak vrozených individuálních předpokladů, jednak vlivů, které trenéra v jeho každodenní činnosti formují.
Řídící činnost trenéra
Nároky na trenéra plynou z jeho pozice jako řídícího článku tohoto mnohostranného procesu. Trenér zprostředkovává vědomosti o tréninku a soutěžení, zabývá se motivací sportovců, formuje postoje a chování lidí, koordinuje vztahy účastníků, organizuje tréninku, realizuje ho, tj. volí obsah, prostředky a metody, prakticky vede tréninkové jednotky atd.
Mnohdy trenéři postupují intuitivně a převážně využívají své osobní zkušenosti. současný stav poznání sportovního tréninku však již poskytuje i potřebné teoretické základy, jejich využívání může být odrazovým můstkem k tomu, aby svou činnost trenér více promýšlel a ta se stávala vědomou účinnou řídicí činností. Činnosti trenéra se rozlišují na:
- projekční a plánovací čin. mají přípravný charakter. Trenér promýšlí a formuluje koncepci tréninku a výkonnostní cíl, úkoly pro jednotlivé složky tréninku, obsah, postup, stavbu tréninku. Plány slouží jako základ praktické tréninkové činnosti.
- organizační činnosti spočívají v materiálním zajišťování tréninku (prostorů pro tréninku, jeho časový rozvrh, příprava náčiní a nářadí), dále v organizaci tréninkové jednotky a zajišťování účasti v soutěžích (sestavení kalendáře soutěží, přihlašování, doprava, stravování, často i rozhodování apod.).
- činnosti realizační spočívají v převedení plánovaných záměrů do praktické každodenní tréninkové práce. Tyto činnosti mají výraznou povahu interakcí. Trenér nejen navrhuje a určuje, co se má trénovat, ale současně dává pokyny k provedení, sleduje průběh i výsledky, hodnotí, působí na svěřence a vychovává.
Realizační činnosti v trenérské práci mají povahu interakce, která zahrnuje vše (vědomé i nevědomé), co se děje mezi trenérem a sportovcem i sportovci a dalšími účastníky sportu.
Ze strany trenéra se interakce může týkat:
- vnímání, didaktického zaměření, typu instrukce, korekce, zpětné informace, posuzování a rozhodnutí,
- formy projevu – slovní, gesta, neverbální, pohyby (dopomoc)
- postojů s různým stupněm stimulace (příkaz, doporučení)
- konkrétnosti vyjadřování obsahu (je vyjádřen nebo není).
Trenér by měl mít schopnost navazovat kontakty, rozvíjet je v meziosobní vztahy a hledat odpovídající přístup k jednotlivým sportovcům. Výsledkem takového působení bývá růst vzájemné důvěry mezi ním a sportovci. Záměrem trenéra by mělo bát takové rozšíření a upevnění meziosobních vztahů mezi sportovci v tréninkové skupině, které by postupně přerostlo ve vztahy kolektivní. Ve sportovních hrách je takový postup zcela přirozený a je nutno ho cílevědomě posilovat, neboť z kolektivních vztahů vyrůstá i morální síla, která je významných faktorem sportovního výkonu. Dobré kolektivní vztahy a příznivá atmosféra se obvykle stávají důležitou součástí motivace sportovce. Sportovec se cítí odpovědný za svou činnost a výkon nejen trenérovi, ale i celému kolektivů – a kolektiv mu jeho snahu oplácí podporou a pomocí. Kolektivních vztahů využívá trenér i k výchovnému působení. To pak nespočívá jen na něm, ale přenáší se na vzájemné působení mezi sportovci. Zásadní význam pro kolektivní výchovu má jádro kolektivů, které se vytváří z neformálních autorit sportovců. Trenér by měl pomocí jádra nepřímo řídit veškerou výchovnou práci.
Bezprostřední spojení mezi trenérem a sportovcem nebo družstvem se nazývá komunikace. Jde o složitý proces, který může výrazně rozhodovat o celkové účinnosti tréninku. Na kvalitě komunikace závisí vzájemné porozumění trenéra a sportovce, resp. družstva, i výsledek jejich společné činnosti. Cílem komunikace je vytvořit mezi trenérem a sportovci takovou atmosféru, která by trenérovi usnadňovala ovlivňování sportovců.
Tom 