První z několika částí o strečinku, jeho přínosy, rozdělení, odůvodnění.

V dalších částech si poté uvedeme názorně několik základních cvičení.

Pohyblivost neboli flexibilita je schopnost pohybovat svaly a klouby v plném rozsahu.

V závislosti  na způsobu protahování svalu se cvičení pohyblivosti dělí na několik základních kategorií:

1. Statická pohyblivost : je dána pouze rozsahem bez ohledu na jeho rychlost. Běžným příkladem úrovně statické pohyblivosti je „rozštěp“.
2. Dynamická pohyblivost je obvykle spojována se skákáním, odrazem a rytmickým pohybem. Při dynamickém strečinku je pohybová energie trupu nebo končetin využita ke zvýšení rozsahu pohybu, což však vede ke zvýšení rizika úrazu. Příkladem dynamického protahování je rozpažení spojené s tím, že pohybová energie způsobí zvětšení rozsahu pohybu.
3. Funkční pohyblivost označuje rozsah pohybu při volním použití svalů bez vnější pomoci. Příkladem aktivní pohyblivosti je sportovec, který pomalu zvedá a drží kopající nohu v úhlu 100 stupňů. Aktivní pohyblivost může být statická nebo dynamická.

Přínos strečinku

Pohyblivost se zvyšuje tím, že dochází k prodlužování vazivových tkání a svalů pravidelným, řádným strečinkem. Pohyblivost se naopak snižuje, jestliže nejsou tyto tkáně po určitou dobu protahovány nebo nedochází k jejich dostatečné činnosti. Přehled uvedený níže uvádí některé z mnoha důvodů , které by měly sportovce přimět k tomu, aby se zajímali o zlepšení své pohyblivosti  pomocí strečinkových cviků.

Strečink optimalizuje proces, při kterém se sportovec učí, nacvičuje a provádí mnoho různých pohybových dovedností. Při skoku do výšky musí sportovec užívající techniku „straddle“ dosáhnout zvýšení pohyblivosti ohybačů kolen, třísel a zadní strany stehen (hammstringů).

• Strečink může přispět k prohloubení duševní a tělesné relaxace sportovce.
• Strečink může prohloubit pohybové vnímání.
• Strečink snižuje nebezpečí úrazů, například podvrtnutí kloubu nebo natažení     svalu.
• Strečink může snížit pravděpodobnost onemocnění páteře.
• Strečink může snížit svalovou bolestivost.
• Strečink může zmírnit závažnost bolestivé menstruace u sportovkyň.
• Strečink může snížit svalové napětí.

Technika strečinku

Strečink označuje proces protahování. Strečinkové cviky mohou být prováděny mnoha různými způsoby, které jsou závislé na cíli, schopnostech a stavu trénovanosti sportovce. Gymnasta světové třídy nebo nositel černého pásku v karate může  provádět strýčinkové cviky pro pokročilé na rozdíl od začínajících jedinců, kteří sledují pouze zlepšení vlastního zdraví a kondice. Rozeznáváme pět základních technik strečinku : statický, dynamický, pasivní, aktivní a proprioceptivní strečink (tyto techniky uvádíme pouze pro přehled). Cviky které jsou používány v této literatuře jsou spíše typu pasivně-aktivního.

Statický strečink znamená  protažení svalu do krajní polohy a její udržení. Dobrým příkladem statického strečinku je rozštěp. Tato metoda strečinku je nejběžnější a navíc je prověřená mnoha staletími praktikováním hathajógy s cílem zvýšení pohyblivosti. Další výhody spočívají v tom, že :

• metoda je jednoduchá z hlediska učení a provádění,
• nevyžaduje velké vynaložení energie,
• poskytuje dostatek času k „posunutí“ hranice napínacího reflexu,
• dovoluje dočasnou změnu délky svalu,
• může při dostatečném intenzivním strečinku navodit svalové uvolnění cestou impulsů z Golgiho šlachových tělísek.

Hlavní  nevýhodou statického strečinku je jeho nedostatečná specifičnost. Protože většina činností a pohybů je ve své podstatě dynamické povahy, nerozvíjí statický strečink koordinace.

Dynamický strečink zahrnuje skoky, odrazy, nekoordinované a rytmické pohyby. Při dynamickém strečinku je hnací silou pohybu těla nebo končetiny jejich pohybová energie, vedoucí ke zvýšení rozsahu pohybu. Tato technika představuje nejdiskutovanější strýčinkovou techniku, protože bývá spojena s nejvyšším výskytem bolestivosti svalů a poranění . Další nevýhody spočívají v tom, že neposkytuje tkáním dostatek času k přizpůsobení na strečinkovou polohu a spouští napínací reflex, což vede k zvýšení svalového napětí a ztěžuje protahování vazivových tkání.

Pasivní strečink je technika s využitím vnější síly. Pasivnímu strečinku je dávána přednost tehdy, kdy pružnost svalů a vazivových tkání omezuje pohyblivost; druhou oblastí použití jsou svaly nebo tkáně v období jejich rehabilitace. Výhody pasivního strečinku :

• Je účinný tehdy, je-li agonista (vykonavatel pohybu) příliš slabý k provedení protažení.
• Je účinný tehdy, jsou-li pokusy uvolnit ztuhlé svaly neúspěšné.
• Je mu dávána přednost tehdy, omezuje-li elasticita svalů celkovou pohyblivost.
• Umožňuje strečink přesahující aktivní rozsah pohybu sportovce.
• Je rezervou pro zvýšení aktivní pohyblivosti kloubu.

Sportovci si musí uvědomit také několik nevýhod pasivního strečinku. Je zde především větší riziko rozvoje bolesti a vzniku poranění.

Aktivní strečink se provádí zapojením svalů. Bez dopomoci (působením vnější síly). Aktivní strečink je možné rozdělit na dvě hlavní skupiny : volný aktivní a proti pohybu. O volný aktivní strečinkový cvik se jedná tehdy, když svaly nejsou při pohybu omezovány vnějším odporem. Příkladem volného aktivního strečinku je vzpřímený stoj a pomalé přednožování dolní končetiny 100°. Při odporových aktivních cvicích používá sportovec volní svalové kontrakce k pohybu proti odporu. Při použití výše uvedeného příkladu je možné použít odpor ruky druhé osoby nebo závaží na zvedanou dolní končetinu. Aktivnímu strečinku dáváme přednost tehdy, omezuje-li pohyblivost slabost svalů vykonávajících pohyb (agonistů).

Proprioceptivní nervosvalová facilitace (PNF) představuje další metodiku, kterou je možno použít ke zlepšení rozsahu pohybu. Upravená verze jedné PNF techniky se v osteopatické medicíně nazývá technika svalové energie (muscle energy technique). PNF byla původně navržena a vyvinuta jako postup v rámci rehabilitační fyzikální terapie. Dnes se několik různých typů PNF používá také ve sportovním lékařství. Názvy a popisy PNF technik jsou různé podle toho, z jakého zdroje vycházejí; jejich srovnání a hodnocení je proto často obtížné. V knize je použita terminologie a popis podle autorů Moore a Hutton [1980]. Dvě z rozšířených PNF technik ve sportovním tréninku jsou kontrakčně-relaxační technika a tzv. technika kontrakce-relaxace-kontrakce agonisty.

Michael J. Alter Sport stretch, Human Kinetice, Champaign, USA 1998

Příspěvek byl publikován 14. 03. 2010 v kategorii Ostatní. Můžete sledovat komentáře pomocí RSS 2.0 kanálu. Zanechte komentář, nebo trackback z Vaší stránky.