Zdravím všechny příznivce plážového volejbalu. Dnes se budeme v našem pořadu zabývat již klasickým a  prověřeným receptem propagace beach volejbalu. Ani nevím v jakém kontextu mě napadlo zrovna tohle téma, ale měl jsem takový pocit, že minulý týden bylo Mezinárodní HMČR, nebo nebylo??  První krok  je uspořádat turnaj ve vaření.  Začátek je jednoduchý kuchařů a kuchařek je tu dost, sportovišť (kuchyní),  které turnaj  zorganizují je již méně, ale najdou se. V dalším bodě vše smícháme a ono to nějak vykyne. Nejdůležitější je ovšem chvíle, kdy nám to pěkně nabobtná a je to připravené vložit těsto do trouby. Tam to dokáže dát i kuchař začátečník, ale rozhodující je moment , kdy to zpět vyndat. Správný kuchař-pekař to nevyndá v momentě, kdy je vše křupavé a dozlatova upečené, to ne!!!  Základní chyba!!!  Ono se to tam musí nechat až to pěkně zčerná. Nemusí se to vlastně ani vyndavat, protože když je na to chuť, tak to je pořád v troubě a když to vyndá za den dva,týden v lepším případě, tak už na to opravdu chuť nikdo nemá…Slibuji, že příští článek bude opět z beachového prostředí, třeba bábovka..Ahoj

V dalších částech si poté uvedeme názorně několik základních cvičení.

Pohyblivost neboli flexibilita je schopnost pohybovat svaly a klouby v plném rozsahu.

V závislosti  na způsobu protahování svalu se cvičení pohyblivosti dělí na několik základních kategorií:

1. Statická pohyblivost : je dána pouze rozsahem bez ohledu na jeho rychlost. Běžným příkladem úrovně statické pohyblivosti je „rozštěp“.
2. Dynamická pohyblivost je obvykle spojována se skákáním, odrazem a rytmickým pohybem. Při dynamickém strečinku je pohybová energie trupu nebo končetin využita ke zvýšení rozsahu pohybu, což však vede ke zvýšení rizika úrazu. Příkladem dynamického protahování je rozpažení spojené s tím, že pohybová energie způsobí zvětšení rozsahu pohybu.
3. Funkční pohyblivost označuje rozsah pohybu při volním použití svalů bez vnější pomoci. Příkladem aktivní pohyblivosti je sportovec, který pomalu zvedá a drží kopající nohu v úhlu 100 stupňů. Aktivní pohyblivost může být statická nebo dynamická.

Přínos strečinku

Pohyblivost se zvyšuje tím, že dochází k prodlužování vazivových tkání a svalů pravidelným, řádným strečinkem. Pohyblivost se naopak snižuje, jestliže nejsou tyto tkáně po určitou dobu protahovány nebo nedochází k jejich dostatečné činnosti. Přehled uvedený níže uvádí některé z mnoha důvodů , které by měly sportovce přimět k tomu, aby se zajímali o zlepšení své pohyblivosti  pomocí strečinkových cviků.

Strečink optimalizuje proces, při kterém se sportovec učí, nacvičuje a provádí mnoho různých pohybových dovedností. Při skoku do výšky musí sportovec užívající techniku „straddle“ dosáhnout zvýšení pohyblivosti ohybačů kolen, třísel a zadní strany stehen (hammstringů).

• Strečink může přispět k prohloubení duševní a tělesné relaxace sportovce.
• Strečink může prohloubit pohybové vnímání.
• Strečink snižuje nebezpečí úrazů, například podvrtnutí kloubu nebo natažení     svalu.
• Strečink může snížit pravděpodobnost onemocnění páteře.
• Strečink může snížit svalovou bolestivost.
• Strečink může zmírnit závažnost bolestivé menstruace u sportovkyň.
• Strečink může snížit svalové napětí.

Technika strečinku

Strečink označuje proces protahování. Strečinkové cviky mohou být prováděny mnoha různými způsoby, které jsou závislé na cíli, schopnostech a stavu trénovanosti sportovce. Gymnasta světové třídy nebo nositel černého pásku v karate může  provádět strýčinkové cviky pro pokročilé na rozdíl od začínajících jedinců, kteří sledují pouze zlepšení vlastního zdraví a kondice. Rozeznáváme pět základních technik strečinku : statický, dynamický, pasivní, aktivní a proprioceptivní strečink (tyto techniky uvádíme pouze pro přehled). Cviky které jsou používány v této literatuře jsou spíše typu pasivně-aktivního.

Statický strečink znamená  protažení svalu do krajní polohy a její udržení. Dobrým příkladem statického strečinku je rozštěp. Tato metoda strečinku je nejběžnější a navíc je prověřená mnoha staletími praktikováním hathajógy s cílem zvýšení pohyblivosti. Další výhody spočívají v tom, že :

• metoda je jednoduchá z hlediska učení a provádění,
• nevyžaduje velké vynaložení energie,
• poskytuje dostatek času k „posunutí“ hranice napínacího reflexu,
• dovoluje dočasnou změnu délky svalu,
• může při dostatečném intenzivním strečinku navodit svalové uvolnění cestou impulsů z Golgiho šlachových tělísek.

Hlavní  nevýhodou statického strečinku je jeho nedostatečná specifičnost. Protože většina činností a pohybů je ve své podstatě dynamické povahy, nerozvíjí statický strečink koordinace.

Dynamický strečink zahrnuje skoky, odrazy, nekoordinované a rytmické pohyby. Při dynamickém strečinku je hnací silou pohybu těla nebo končetiny jejich pohybová energie, vedoucí ke zvýšení rozsahu pohybu. Tato technika představuje nejdiskutovanější strýčinkovou techniku, protože bývá spojena s nejvyšším výskytem bolestivosti svalů a poranění . Další nevýhody spočívají v tom, že neposkytuje tkáním dostatek času k přizpůsobení na strečinkovou polohu a spouští napínací reflex, což vede k zvýšení svalového napětí a ztěžuje protahování vazivových tkání.

Pasivní strečink je technika s využitím vnější síly. Pasivnímu strečinku je dávána přednost tehdy, kdy pružnost svalů a vazivových tkání omezuje pohyblivost; druhou oblastí použití jsou svaly nebo tkáně v období jejich rehabilitace. Výhody pasivního strečinku :

• Je účinný tehdy, je-li agonista (vykonavatel pohybu) příliš slabý k provedení protažení.
• Je účinný tehdy, jsou-li pokusy uvolnit ztuhlé svaly neúspěšné.
• Je mu dávána přednost tehdy, omezuje-li elasticita svalů celkovou pohyblivost.
• Umožňuje strečink přesahující aktivní rozsah pohybu sportovce.
• Je rezervou pro zvýšení aktivní pohyblivosti kloubu.

Sportovci si musí uvědomit také několik nevýhod pasivního strečinku. Je zde především větší riziko rozvoje bolesti a vzniku poranění.

Aktivní strečink se provádí zapojením svalů. Bez dopomoci (působením vnější síly). Aktivní strečink je možné rozdělit na dvě hlavní skupiny : volný aktivní a proti pohybu. O volný aktivní strečinkový cvik se jedná tehdy, když svaly nejsou při pohybu omezovány vnějším odporem. Příkladem volného aktivního strečinku je vzpřímený stoj a pomalé přednožování dolní končetiny 100°. Při odporových aktivních cvicích používá sportovec volní svalové kontrakce k pohybu proti odporu. Při použití výše uvedeného příkladu je možné použít odpor ruky druhé osoby nebo závaží na zvedanou dolní končetinu. Aktivnímu strečinku dáváme přednost tehdy, omezuje-li pohyblivost slabost svalů vykonávajících pohyb (agonistů).

Proprioceptivní nervosvalová facilitace (PNF) představuje další metodiku, kterou je možno použít ke zlepšení rozsahu pohybu. Upravená verze jedné PNF techniky se v osteopatické medicíně nazývá technika svalové energie (muscle energy technique). PNF byla původně navržena a vyvinuta jako postup v rámci rehabilitační fyzikální terapie. Dnes se několik různých typů PNF používá také ve sportovním lékařství. Názvy a popisy PNF technik jsou různé podle toho, z jakého zdroje vycházejí; jejich srovnání a hodnocení je proto často obtížné. V knize je použita terminologie a popis podle autorů Moore a Hutton [1980]. Dvě z rozšířených PNF technik ve sportovním tréninku jsou kontrakčně-relaxační technika a tzv. technika kontrakce-relaxace-kontrakce agonisty.

Michael J. Alter Sport stretch, Human Kinetice, Champaign, USA 1998

TEORIE

S bolestmi zad se setkal téměř každý sportovec, někdo bohužel již v době dospívání. Bolesti zad tvoří téměř polovinu diagnóz v ortopedických a rehabilitačních ordinacích. Příčin, které způsobují bolesti zad, může být celá řada. Od výhřezu meziobratlové ploténky, poranění svalově vazivového aparátu páteře až po systémová onemocnění jako jsou onkologické diagnózy či osteoporóza. Většina těchto diagnóz může být objasněna pomocí zobrazovacích metod, případně důkladným vyšetřením lékařů specialistů. Naopak velké množství pacientů, kteří trpí bolestmi zad, nemá žádný nález od specialistů a jejich bolesti jsou pak označeny jako „nespecifické“. U takových pacientů se nejčastěji setkáváme s poruchou funkční tj. jak je tělo používáno, respektive jaká je kvalita stabilizace páteře.

Proto se zde zaměřím právě na popis a význam stabilizace páteře, protože je to základní preventivní, ale i léčebný prostředek při bolestech zad

Proč je stabilita páteře důležitá?

Stabilita páteře je součástí celkové stability těla. Jedná se o aktivní držení segmentů těla proti působení zevních sil. Tato aktivita je nutná pro udržení těla v gravitačním poli, ale i pro jakýkoliv pohyb těla např. horní či dolní končetiny. Každé působení končetin proti odporu, úder do míče či odraz dolních končetin do skoku, se automaticky projevuje na svalové aktivitě celého těla a na držení jeho segmentů. Osou těla je právě páteř. Je-li narušena kvalita její stabilizace, dochází ke vzniku vnitřních sil působících patologicky především na bederní a krční páteř. A nejen to. Dochází kvůli tomu i k nesprávnému držení pletenců ramenních či pánve. Výsledný pohyb končetiny, např. ve směru úderu do míče, je pak proveden také v nesprávné kvalitě. Porucha stability páteře tak může mít vliv i na vznik degenerativních změn např. v ramenním kloubu, kyčelním, či k přetěžování určitých svalových partií. Časté jsou také opakované blokády bedrokyčelního kloubu, ale i jiné bolestivé fenomény, často i velmi vzdálené od místa hlavního problému.

Celkové držení těla a jeho segmentů souvisí s naší představou o těle s tzv. body image. Člověk s narušenou stabilizační funkcí páteře neví, jak má „tělo držet“, případně špatné držení nedokáže kompenzovat, zvláště při zátěži.

Čím je stabilita páteře zajištěna?

Stabilita bederní páteře je při různých statických i dynamických činnostech zajišťována koordinovanou svalovou spoluprácí mezi svaly břišní stěny, bránicí, krátkými monosegmentálními svaly podél páteře a svaly pánevního dna. Tato svalová spolupráce zajišťuje vytvoření a udržení nitrobřišního tlaku. Břišní dutina se tím stává stabilní a páteř se o ní muže „opřít“. Snižuje se zatížení této oblasti páteře. Oblast horní hrudní a krční páteře je stabilizována souhrou hlubokých flexorů a extenzorů krku.

V případě narušení těchto svalových souher spatřujeme nedostatečnou souhru mezi bránicí a břišními svaly, hrudník je držen v nádechovém postavení. Společně s tím dochází ke zkrácení prsních a šíjových svalů. Dále spatřujeme nerovnováhu mezi horními a dolními fixátory lopatek. Dochází pak k předsunu hlavy a ramen dopředu. V oblasti bederní dojde k hluboké lordóze a k překlopení pánve dopředu (obrázek 1). Protože se bederní páteř nemá o co „opřít“ přebírají aktivitu povrchové extenzory páteře (naběhlé svalové valy podél páteře, často extrémně citlivé na pouhý dotyk). U žen se může jednat např. o insuficientní aktivitu svalů pánevního dna.

PREVENCE A TERAPIE

Terapii je potřeba vést jako edukační proces zaměřený na zvládnutí správného držení těla a aktivaci stabilizace páteře nejprve v klidových podmínkách (vleže, vsedě, ve stoji), později při běžných denních činnostech (práce, chůze) až nakonec při zátěži (zvedání břemen, posilování, sportovní aktivitu). Jedná se o změnu svalové souhry. Stav tak ovlivňujeme pomocí vnitřních sil.

Základem terapie je cílené cvičení spojené s jednorázovými postupy jako jsou mobilizace, uvolnění hyperaktivních svalů aj.

Jak správně držet své tělo?

Zpočátku se snažíme o napřímené držení těla v sedě či ve stoji. Snahou je, aby tři roviny (ústního dna, bránice, pánevního dna) byly rovnoběžné (obrázek 2). Dosáhneme toho protažením krční páteře vzhůru spolu se zastrčením brady, přitom ale nesmí dojít k nadzvednutí hrudníku vzhůru, ale naopak dolů do výdechového držení. To nám umožní zapojit bránici a šikmé břišní svaly do stabilizační funkce bederní páteře. Vzpřímené držení hlavy bez předsunu brady dopředu nám zajišťuje vyvážená aktivita flexorů a extenzorů krku. Podobnou polohou jako vsedě je poloha na zádech se zvednutými dolními končetinami (můžeme si je opřít o židli, nebo držet bez opory) (obrázek 3).

Jak bychom měli změnit dechový stereotyp?

Dalším krokem je změna dechového stereotypu s nácvikem bráničního dýchání. Zpočátku nejlépe v poloze na zádech či v sedě se snažíme o nádech do oblasti dolních žeber. Mezižeberní prostory se rozšiřují do stran a dozadu. Důležité je, aby se nenadzvedávala hrudní kost nahoru, a aby byly relaxovány šíjové svaly.

Jak aktivovat nitrobřišní tlak?

Poté se snažíme o aktivaci nitrobřišního tlaku pomocí funkce bránice a břišních svalů. Prsty si můžeme držet oblast v podbříšku těsně nad třísly (obrázek 4). Snažíme se nasměrovat nitrobřišní tlak dolů do této oblasti a vytlačit lehce proti odporu prstů. Přitom se celé břicho a dolní hrudník rozšíří všemi směry. Pozor nemělo by dojít k přílišné aktivitě přímého břišního svalu (kdy je pupek tažen nahoru) a zádových svalů. Jedná se spolupráci mezi kontrakcí bránice a tonickou aktivitou celé břišní stěny. Pokud se nám výše popsaná aktivace podaří, snažíme se klidně dýchat s rozšiřováním dolních žeber a přitom držet tlak v podbříšku. Aby mohla bránice plnit tuto stabilizační funkci, nesmí být její rovina odkloněna od horizontály, jak je tomu při nádechovém držení hrudníku.

Jak cvičení zapojit do aktivního života?

Výše uvedené informace jsou úvodním a všeobecným vstupem do problematiky bolestí zad. Vždy je potřeba ke každému přistupovat individuálně. Po zvládnutí úvodního cvičení v klidových podmínkách se pokračuje v aktivaci i při dynamických podmínkách. Postupně se tato stabilizační aktivita stává pohybovým stereotypem a zapojuje sama automaticky. Pokuste se o toto cvičení při rozcvičení před sportem. Pokud chodíte do posilovny pak se pozorně a trpělivě snažte o vzpřímené držení těla a aktivaci nitrobřišního tlaku. Zpočátku pouze při lehkém odporu a pokud zvládáte pak i při těžších vahách. Není nic horšího než posilování v decentrovaném držení těla a bez stabilizace páteře. Umocňujete si tak ještě více svalové dysbalance, přetěžujete kloubně svalový aparát a posilujete si nesprávné držení těla. Zvláště to platí pro mládež v době vývoje a pro dospělé s poruchou držení těla (obrázek 5). Zde je jakákoliv zvýšená tělesná aktivita bez korekce a kompenzace držení těla a stabilizace páteře rizikovým faktorem bolestí zad.

Bc. Tomáš Hrdý – fyzioterapeut

(pro osobní setkání mě kontaktujte emailem- tomas_hrdy@centrum.cz)

Ilustrační obrázky:

obr. 1obr. 2obr. 3obr. 4obr. 5

Pitným režimem můžeme  rozumět strategii přijímání tekutin za účelem zlepšení sportovního výkonu a zabránění případnému tepelnému poškození organismu. Náš organismus pocením neztrácí jen vodu, ale také ionty, zejména Na⁺ Cl^-, jehož koncentrace v potu je 40-60 mmol.l a proto nelze vyrovnávat ztráty tekutin prostou vodou. Při intenzitě zátěže nižší než 75 % VO₂max (tj. maximální spotřeba kyslíku) může příjem hypotonických roztoků sacharidů oddálit projevy únavy a prodloužit tak vytrvalostní výkon.

Z toho plyne, že smysl pitného režimu spočívá v pěti základních oblastech pro výkony trvající déle jak 1 hodinu:

1. Předcházet a vyrovnávat ztráty tekutin – udržením stálého plazmatického objemu se zamezí vzniku hyperosmolity, vzestupu viskozity krve a tím zvýšeného nároku na srdeční činnost a zhoršení látkové výměny mezi tkáněmi
2. Usnadnit termoregulaci – zabránit možnému tepelnému poškození organismu
3. Doplnit sacharidy – během sportovního výkonu předcházet hypoglykémii, šetřit glykogenové zásoby a prodloužit vlastní vytrvalostní výkon
4. Doplnit ztráty iontů – které vzniknou pocením, jedná se především o ionty sodíkové a chloridové. Dodání iontů draslíku je nutné ve fázi zotavení, kdy vstupuje do buněk, váže fosfátové a proteinové anionty, stimuluje sekrecí inzulínu e je nepostradatelní pro tvorbu glykogenu.
5. Udržet optimální acidobazickou rovnováhu – nežádoucí pokles pH může způsobit inhibici hlavních enzymů pro uvolnění energie při výkonu.

Během tělesné zátěže je produkováno zvýšené množství tepla, které musí být eliminováno. Hlavním mechanismem je zvýšená iradiace tepla do okolí, tedy odpařování potu, což vede ke ztrátám tekutin a minerálů. Velké ztráty potu mohou zvýšit riziko zdravotních problémů. Nastává dehydratace organismu ovlivňující cirkulaci krve a tím následně přenos tepla. Tyto změny mohou vést až k přehřátí organismu a jeho kolapsu. Problémy pitného režimu nejsou jen problémem trénovaného sportovce. Svaly trénovaného sportovce pracuji ekonomicky, mají menší spotřebu energie než osoby netrénovaného jedince. Příjem tekutin může být různý, vše je v úzkém vztahu k vyprazdňování žaludku, střevní absorpci, skladbě nápojů apod. V závislosti na dalších faktorech může dojít ke ztrátě okolo 2-3 l potu za hodinu. Během výkonu by měla být voda pravidelně dodávána, aby se předešlo oběhovým, metabolickým a termoregulačním problémům.

Nápoje

Jejich úloha spočívá  v předcházení a vyrovnávání ztrát tekutin. Usnadňuje termoregulaci, doplňuje ztráty iontů (minerálních látek Mg, K, Cl, Na, Ca) vitamínů (C, B1-thiamin), dále také doplněním sacharidů předcházíme hypoglykémii. Udržujeme acidobazickou rovnováhu. Iontové nápoje stimulují absorpci cukrů a vody. Glukóza stimuluje absorpci fruktózy a vysoký osmotický tlak brzdí resorpci. Na každých 20 – 30 min připadá 100 – 200 ml. Teplota asi 10 – 15^°C, 5 – 6 % roztok glukózy (pak se vstřebává jako voda).

Druhy nápojů:

• izotonické – v chladnějších podmínkách, při relativně kvalitních výkonech, kratší úseky
• hypertonické – asi 30 minut před silově vytrvalostním zatížením
• hypotonické – vytrvalostní výkony v teplejších podmínkách, čím větší teplo, tím více se ředí

Z uvedeného vyplívá, že pro rehydrataci v průběhu výkonu intenzitou do 75% VO₂max lze spolehlivě doporučit složení nápoje: glukózový polymer 2-4 g.l a NaCl 40-60 mmol.l. Nápoj má být podáván každých 20 – 30 min v množství 100 – 200 ml při výkonech delších jak hodinu.

Z našich nápojů požadovanému složení nejlépe odpovídá G30, ze zahraničních Isostar, Gatorade.

Po zátěži v období zotavení je nutné přeladit organismus z katabolického, zátěžové stavu do anabolického, regeneračního stavu. Tento přechod usnadníme nápojem bohatým na zastoupení iontů K⁺, Mg²⁺, Ca²⁺, stopových prvků, vitamínů, vybraných AK, a hlavně vyšší koncentrací sacharidů než je organismus schopen tolerovat při zátěži.

Na jakékoliv dotazy pište buď přímo do komentářů nebo na můj E-mail.

Rád vám na ně odpovím.

Ústřední postavení v řízení tréninkového procesu zaujímá trenér. Z popisu systému řízení, složitosti jeho obsahu, z pestré palety řešených úkolů i z náročnosti na tvůrčí přístupy vyplývá šíře požadavků na trenéra, na jeho vlastnosti a schopnosti. Trenérská profese se stává stále náročnější a nároky na trenéra jsou stále širší, hlubší a také specifičtější. přes různorodost požadavků mezi jednotlivými sporty je zřejmé, že existují i některé obecné předpoklady pro trenérskou práci, které více či méně podmiňují její úspěšnost. Dokonce se stále častěji hovoří o trenérském talentu.

Tyto základní předpoklady pro práci trenéra je možné formulovat přibližně takto:

• vztah ke sportu a zejména ke svému sportu se zpravidla odráží v oddanosti trenéra své práci, v odpovědnosti, ve vztahu k lidem, popř. ke konkrétním věkovým skupinám, v celkové aktivitě
• všeobecné i odborné vzdělání patří k nezbytným předpokladům úspěšného zvládnutí náročných úkolů řízení,
• odpovídající zkušenosti, a to jak životní, tak i ze sportovního života, a to vlastního i jiných
• určité vlastnosti a schopnosti charakterizující hlavní rysy osobnosti trenéra, k nimž patří:

1. celkový osobností profil, jenž by měl být vzorem, zejména pro mládež, sem je nutné zařadit kromě povahových rysů určitou úroveň tělesné zdatnosti a výkonnosti,
2. vysoká úroveň občanské a sportovní morálky (charakter, zásadovost, smysl pro spravedlnost, tolerance, jednání v duchu fair play)
3. cílevědomost, houževnatost, samostatnost, rozhodnost
4. přizpůsobivost, tvořivost, sociální cítění

Soubor těchto předpokladů vytváří určitý obecný model profilu trenéra, k němuž se ještě často připojují i další předpoklady, vyskytující se u úspěšných trenérů. K nim patří především tendence k vůdcovství (pevný charakter, sebeovládání, dominance), emoční stabilita (odolnost vůči stresům), snaha se prosadit (dosahovat stanovených cílů), smysl pro praxi, organizaci práce apod.

Každý trenér, který působí dlouhodobě ve sportu, se formuje v osobnost se všemi obecnými, ale i individuálními znaky a vyvíjí se v určitý trenérský typ. Typologie trenérů je značně různorodá (podle kritérií), přesto však je možné posuzovat nejčastěji se vyskytující typy v rovině dvou protichůdných pólů, jako autoritářský – demokratický, empirický – vědecký, racionální – živelný apod. Vyhraněné typy se vykytují jen zřídka, ale spíše se projevují formou tendencí, k nimž se každý trenér více či méně přibližuje. Trenérská osobnost je výsledkem jednak vrozených individuálních předpokladů, jednak vlivů, které trenéra v jeho každodenní činnosti formují.

Řídící činnost trenéra

Nároky na trenéra plynou z jeho pozice jako řídícího článku tohoto mnohostranného procesu. Trenér zprostředkovává vědomosti o tréninku a soutěžení, zabývá se motivací sportovců, formuje postoje a chování lidí, koordinuje vztahy účastníků, organizuje tréninku, realizuje ho, tj. volí obsah, prostředky a metody, prakticky vede tréninkové jednotky atd.

Mnohdy trenéři postupují intuitivně a převážně využívají své osobní zkušenosti. současný stav poznání sportovního tréninku však již poskytuje i potřebné teoretické základy, jejich využívání může být odrazovým můstkem k tomu, aby svou činnost trenér více promýšlel a ta se stávala vědomou účinnou řídicí činností. Činnosti trenéra se rozlišují na:

1. projekční a plánovací čin. mají přípravný charakter. Trenér promýšlí a formuluje koncepci tréninku a výkonnostní cíl, úkoly pro jednotlivé složky tréninku, obsah, postup, stavbu tréninku. Plány slouží jako základ praktické tréninkové činnosti.
2. organizační činnosti spočívají v materiálním zajišťování tréninku (prostorů pro tréninku, jeho časový rozvrh, příprava náčiní a nářadí), dále v organizaci tréninkové jednotky a zajišťování účasti v soutěžích (sestavení kalendáře soutěží, přihlašování, doprava, stravování, často i rozhodování apod.).
3. činnosti realizační spočívají v převedení plánovaných záměrů do praktické každodenní tréninkové práce. Tyto činnosti mají výraznou povahu interakcí. Trenér nejen navrhuje a určuje, co se má trénovat, ale současně dává pokyny k provedení, sleduje průběh i výsledky, hodnotí, působí na svěřence a vychovává.

Realizační činnosti v trenérské práci mají povahu interakce, která zahrnuje vše (vědomé i nevědomé), co se děje mezi trenérem a sportovcem i sportovci a dalšími účastníky sportu.

Ze strany trenéra se interakce může týkat:

• vnímání, didaktického zaměření, typu instrukce, korekce, zpětné informace, posuzování a rozhodnutí,
• formy projevu – slovní, gesta, neverbální, pohyby  (dopomoc)
• postojů s různým stupněm stimulace (příkaz, doporučení)
• konkrétnosti vyjadřování obsahu (je vyjádřen nebo není).

Trenér by měl mít schopnost navazovat kontakty, rozvíjet je v meziosobní vztahy a hledat odpovídající přístup k jednotlivým sportovcům. Výsledkem takového působení bývá růst vzájemné důvěry mezi ním a sportovci. Záměrem trenéra by mělo bát takové rozšíření a upevnění meziosobních vztahů mezi sportovci v tréninkové skupině, které by postupně přerostlo ve vztahy kolektivní. Ve sportovních hrách je takový postup zcela přirozený a je nutno ho cílevědomě posilovat, neboť z kolektivních vztahů vyrůstá i morální síla, která je významných faktorem sportovního výkonu. Dobré kolektivní vztahy a příznivá atmosféra se obvykle stávají důležitou součástí motivace sportovce. Sportovec se cítí odpovědný za svou činnost a výkon nejen trenérovi, ale i celému kolektivů – a kolektiv mu jeho snahu oplácí podporou a pomocí. Kolektivních vztahů využívá trenér i k výchovnému působení. To pak nespočívá jen na něm, ale přenáší se na vzájemné působení mezi sportovci. Zásadní význam pro kolektivní výchovu má jádro kolektivů, které se vytváří z neformálních autorit sportovců. Trenér by měl pomocí jádra nepřímo řídit veškerou výchovnou práci.

Bezprostřední spojení mezi trenérem a sportovcem nebo družstvem se nazývá komunikace. Jde o složitý proces, který může výrazně rozhodovat o celkové účinnosti tréninku. Na kvalitě komunikace závisí vzájemné porozumění trenéra  a sportovce, resp. družstva, i výsledek jejich společné činnosti. Cílem komunikace je vytvořit mezi trenérem a sportovci takovou atmosféru, která by trenérovi usnadňovala ovlivňování sportovců.